Mistři drtivého soukolí

Magická tradice mlynářského řemesla

 

Strašidelný mlýn, v němž melou čerti nebo jej obývá černý mlynář, se stal kulisou mnoha až hororových vyprávění. Za všechna vzpomeňme Krabata, učně černého mlynáře, jehož příběhy dosud ožívají v pověstech našich severních sousedů, Lužických Srbů. Mlynář je tajemnou postavou. Symbolicky vládne dvojímu živlu – zemi zastoupené obilím, a vodě, která je hnací silou jeho mlýna. Vodu ve specifických případech zastupuje vítr, neboli živel vzduchu. Mlynáři měli svá bratrstva, dovedli čarovat pro dobro i pro zlo. Stejně jako jejich kolegové myslivci, pastýři nebo uhlíři, disponovali značnou mírou svobody. Některým z nich zaručovala volnost nejen odlehlost jejich mlýna, nýbrž i panské patenty. Což ostatně dobře známe z Lucerny Aloise Jiráska. Takový mlynář často vystupuje jako ochránce svobod a práva a je trnem v očích vrchnosti světské i církevní. Působivě tuto situaci přibližuje Vláčilův film Ďáblova past. Mlynáři patřili zkrátka do výjimečného cechu a kdekdo z nich čas od času čaroval...

 

SÍLA ZEMĚ

Chceme-li blíže proniknout do tajemství mlynářského cechu, musíme si uvědomit, že právě on uzavírá řetěz profesí pracujících se zrnem a dovršuje cyklické a neustále se opakující zemědělské práce. Vše začíná osetím zoraného pole, po uzrání obilí přijdou žně a přicházejí ženci s kosami. Nastávají nejvýznamnější svátky rolníkova roku – dožínky. O obilí snesené do stodoly s postarají mlátiči s cepy. Část zrna se uchovává pro příští setbu a část se odveze k semletí. Po celou dobu všichni pracují se zrnem, které ačkoli „sekáno“ a „mláceno“, je neustále plné života a ochotně vzklíčí, bude-li k tomu matkou zemí vyzváno. Ale teprve mlynář, podoben osudu, rozemele zrno na prášek a tím přeruší život, které obsahovalo. V určitém smyslu mlynář skutečně stojí na konci symbolické pouti zrna, zbavuje jej života a navíc rozbíjí nekonečný kolotoč setí a sklízení, neboť kdyby kosmický mlynář semlel veškeré zrno, nebylo by co sít, respektive by nepřišlo jaro.

Mlynářství se jako řemeslo rozvíjí s rozbitím autarkních vztahů a rozvojem měst. Stejně jako si v jiných případech samostatně hospodařící jednotky uměly obstarat vše potřebné a prodávaly až přebytek, každý statek, ves či chalupa měla vlastní mlýnek ze dvou velkých kamenů, na němž si mlela obilí v množství postačujícím pro její potřebu. Nicméně mlynářství odráží i mnohem starší agrární kulty.

Zrní hraje hlavní úlohu v mnoha rituálech tzv. hospodářské magie a při mnoha svátcích roku. Jak podotýká Zdeněk Váňa, důležitý byl i způsob zahájení určité činnosti – orby, setí, sekání mlácení atd., jenž měl zajistit jejich zdárný průběh. Velmi starý původ má tzv. sakrální orba, související se zahájením jarních prací. První brázdu vždy vyorával představený obce nebo dokonce státu. U nás se tento zvyk zachoval v báji o Přemyslu Oráčovi. Kruhová brázda vyznačovala také místo budoucího města (viz báji o založení Říma). Aby se probudila plodivá síla země, docházelo k obřadnému válení (ne válení se!) mládenců a pannen na zoraném poli. Někde docházelo i k rituálnímu koitu. Na Rusi ženy válely popa v brázdách bez ohledu na kamení a výmoly. U některých slovanských národů panoval zvyk zvyk obětovat do první brázdy chléb, vejce a kohouta, jehož krev musela zkropit zem. Také se do brázdy zapichovaly posvěcené ratolesti.

 

„Před osevem se zrní, do něhož se přimíchala zrna s posledního snopu loňské sklizně, světilo a žehnalo. Důležitá byla ochrana pole před působením zlých démonů a čarodějnic. K tomu sloužilo obíhání polí s rozžatými pochodněmi při polských Sobotkách, zahánění bouří a krupobití zaříkáním, vynášení hadrů, ostrých železných předmětů, rožně zapichovaného do země, bran obrácených zuby vzhůru, mávání kyjem, sekerou, nožem, pálení kopřiv, věnců, zvoněním troubením, střílením a vůbec jakýmkoli velkým hlukem. Za sucha se přivolával déšť oráním vody, čištěním studánek, u Jihoslovanů též polévání figury zvané pepegura. V dobách, kdy pohanství bylo ještě živé, museli některé magické praktiky používat i křesťanští věrozvěsti, např. sv. Kukša, který čelil volchům Vjatičům jejich vlastní zbraní a přivolával déšť vysoušením bažin a zaháněním démonů.

Ani žně se neobešly bez obřadů a magie. Slované se před žatvou modlili s hrstí obilí pozvednutou k nebi. První a poslední klasy se obětovaly polnímu démonu, původně asi Velesovi, později sv. Blažejovi jako jeho nástupci. Pěstovala se však také černá magie s úmyslem poškodit nepřítelovu úrodu tím, že se na jeho obilí vázaly uzly.“

 

Plodivá síla země související se sexualitou je spojena se zrnem od počátku. O rituálním koitu a válení mládenců a panen v brázdách jsme se již zmínili. Sám oráč i rozsévač byli sexuálními symboly mužského principu. Ve starém Římě se tato tradice zachovala u tzv. mlýnských, mlečských holek a veřejné mlýnice byly synonymem nevěstinců. To je však téma, které spíše souvisí s posvátnou prostitucí. Čili mlynář nejen obilí zabíjí, ale také z něj uvolňuje magickou sílu, z níž čerpá svou magickou moc.

Obilí bylo jedním z faktorů u jednoho z největších čarodějnických procesů, který se odehrál v 17. století v Severní Americe. Jenže v té době to nikdo netušil. Celá aféra začala na faře v městě Salemu, kde žil se svou rodinou kalvínský duchovní Samuel Parris. Hlavními aktérkami příběhu se staly pastorova devítiletá dcera Betty a jedenáctiletá neteř Abigail. Obě i se svými kamarádkami rády naslouchaly barvitému líčení černé kuchařky Titubu. Po nějaké době se u obou děvčat začaly projevovat příznaky neznámé choroby. Obě dívky trpěly křečemi i psychickými poruchami. Přivolaný lékař William Griggs konstatoval, že dívky byly očarovány. Zpráva o očarování se rychle rozšířila a podpořily ji i obtíže dalších dívek, které se účastnily sedánek ve farské kuchyni. Rozjel se monstrproces podobný tomu, jenž známe z Velkých Losin. Soudobí badatelé se domnívají, že u dívek propukla otrava námelem neboli paličkovicí nachovou, která parazituje na obilí. Po semletí napadaného obilí může kontaminovaná mouka způsobit potíže. A tak se obilí, i když poněkud nevinně, stalo médiem, které odstartovalo hony na čarodějnice.

 

NENÍ MLÝN JAKO MLÝN

 

Jak už víme, mlynářství nebylo samostatný řemeslem odjakživa. Od domácího mletí se přešlo ke mlýnům se zvířecím pohonem a až později vznikaly mlýny poháněné vodní nebo větrnou energií. Ruční rotační mlýnek se na našem území používal po celý raný středověk, ale jeho princip byl znám již od doby železné. Mlýnek se skládal ze dvou kruhových kamenů – žernovů. Spodnímu kameni se říkalo ležák a vrchnímu žernovu běhoun. Průměr kamenů s otvorem ve středu mohl být až 50 cm. Do středových otvorů se nasazovala dřevěná nebo i železná příčka, která sloužila k nastavení jemnosti mletí. Obilí se sypávalo do otvoru kolem příčky a propadávalo na spodní žernov. Otáčením se zrno dostávalo mezi třecí plochy kamenů a semílalo se. Žernovy vyrobené z tvrdých hornin bývaly kvalitně opracované a výroba mlýnských kamenů z čediče a žuly se brzy stala specializovaným řemeslem. Jak uvádí archeolog Michal Lutovský, dal se tímto mlýnkem umlít za dvacet minut až jeden kilogram obilí.

První vodní mlýn zřejmě postavili ve starém Římě na Tibeře, v éře císaře Augusta. Nevíme však, kdy vznikl první vodní mlýn v Čechách. V každém případě jsou vodní mlýny starší než větrné, ačkoli Orient znal větrné mlýny už ve starověku. První písemná zpráva o větrném mlýnu na našem území pochází z roku 1277 a mluví se v ní o mlýnu v zahradě Strahovského kláštera. Do Evropy se princip větrného mletí dostává až za křižáckých válek. Ve Francii je tento typ mletí zaváděn po roce 1105. Větrné mlýny musely být pochopitelně stavěny v místech se stálými povětrnostními podmínkami. Nejvhodnější byly vrcholy kopců nebo roviny. Větrné mlýny jsou dvojího typu – německé a holandské. Mlýn německého typu je celodřevěný a při mletí se otáčí celá budova po větru. Holandský typ je u nás známější křídla v horní části pohánějí mlecí soukolí.

Také vodní mlýny se rozdělovaly do několika kategorií. Roku 1383 se v Praze na Vltavě zřídily na lodích pojízdné mlýny zvané „škrtnice“, které se posunovaly podle potřeby z místa na místo. Původně byl škrtník stavěn na dvou pramicích – kompách, mezi nimiž se otáčelo kolo. Také další mlýny bychom mohli rozdělit podle typu využití vodní energie.

Mlýn nebeský neboli krcálek je nejmenší typ mlýna s malou nádrží.

Mlynáři z takového mlýna se posměšně říkalo žabař na nebeském nebo krcálník, poněvadž tak malý mlýn často neměl ani malou nádrž a mlynář se spoléhal na vodu z nebeského rybníka neboli na déšť. Voda z luk či lesních pramenů poháněla drnčák, mlýn hnaný drnovou vodou. A vévodil mu mlynář drncálník. Pod většími rybníky bychom našli mlýny podrybní i s malovodskými či potočními mlynáři. Nu a velkovodský mlynář spravoval mlýn na řece. Vrcholem mlynářské mechaniky byl vodní mlýn na vrchní vodu. Princip rotace kolem svislé osy umožnil nejen mletí, ale i pohon dalších strojů sloužících k broušení, valchování, mandlování i lisování.

Podle vztahu k vrchnosti bychom mlýny mohli rozdělit na panské (neboli dominikální) a rustikální. Rustikální a poddanští mlynáři robotě všeho druhu a byli podrobeni různým platbám, zejména svatojiřskému a havelskému úroku (platby na sv. Jiří a sv. Havla). Dále odevzdávali dávky složené ze slepic, vajec, bílého chleba atd. Panský mlynář se těšil úplné svobodě a patřil k lidem tzv. vymíněným. Dokonce od něj vrchnost vyžadovala určitou úroveň vzdělání. Takový panský mlynář vedl řádné zápisy o obilí přijatém k semletí, o vydané mouce atd. Také dohlížel na rejstříky o zásobách prken a špalků na pile. Měl vrchní dozor nad mlýnskou chasou a příslušelo mu i starobylé trestní mlynářské právo. V rámci tehdejších možností mlynář rozuměl i hydromechanice a dalším disciplínám potřebným ve mlýně.

Samostatnou kategorií byli mlynáři svobodní, jímž mlýn patřil a kteří byli prosti všech závazků a plateb.

 

MLYNÁŘSKÉ CECHY

 

Mlynářské cechy vznikají někdy v průběhu 14. století. Dlouho však byly spojeny s pekařstvím a perníkařstvím. Ještě v roku 1444 jsou mlynáři sloučeni v pekařském cechu. Pekaři a mlynáři se však v rámci tohoto cechu organizovali samostatně. Společnou měli hospodu, korouhev, oltář a řízení tovaryšů. Kdo se chtěl stát mistrem neboli samostatným mlynářem, musel jako mistrovský kus udělat vodní kolo, hřídel, čelník, pastorek, lícní kolo, a navíc musel vykroužit a osadit mlecí kámen.

V mlynářském řádu je mlynář charakterizován jako ten, kdo umí stavět mlýny, pily, všelijaké vodní stroje atd., ale též musel umět zavádět vodu do domů, zámků a zahrad, uvádět ji ze sklepů a studnic, dělat jezy, břehy a mosty!

Mlynáři odpouštěli učení i mistrovský kus těm mlynářským synkům, kteří mládí strávili na školách – ale nesměli se učit umění literárnímu – a kteří toužili po mlynářském řemesle.

Nástavbu cechu tvořili tzv. přísežní zemští mlynáři – ti cejchovali jezy a vodní prahy, dohlíželi na zakládání mlýnů, odhadovali škody způsobené vodou a ukládali pokuty. Za krále Vladislava je doprovázel vysoký královský úředník, nejčastěji purkrabí. Samostatný mlynářský mistr měl právo zaměstnávat čeleď, mlýnskou chasu. Mlynářovým zástupcem byl starší tovaryš neboli stárek. Stárek řídil práci mladších tovaryšů, tj. Mládků, i učedníků. Starší učedník se nazýval prášek a mladší smetiprach. Hlavní postavou pekařské mlýnice čili šejdovny byl přední tovaryš nazývaný šejdíř. Tato přezdívka vypovídá o nedůvěře, která panovala vůči danému stavu. Poměry ve mlýně a mezi chasou popisovala i nejedna mlynářská písnička:

 

„Již některý prášek

anebo mládek

více sobě myslí

než mnohý stárek,

krajánků si nevšímá,

běhá jako švec,

již nejní rozumět,

je-li Čech nebo Němec.“

 

Povinnosti mlynářů a jejich vztah k vrchnosti upravovaly mlynářské řády. Grispekův mlynářský řád z druhé poloviny 16. století určoval mlynářům jako odměnu každý šestnáctý díl obilí. Mlynářským tovaryšům zakazoval brát spropitné. A dohlížející úředník se měl mít na pozoru, aby mlynáři nějakým způsobem lidi „nešacovali“ a ježdění do mlýna jim nezošklivili. Mlynáři však byli šelmy a často si brali i to, co jim nepatřilo. Však se o třech písmenech psaných v době tříkrálové říkalo, že K + M + B znamená „Každý mlynář bere“ nebo „Každý mlynář blázen, který málo bere.“

 

MLYNÁŘ VĚČNOSTI

 

Většinou v nás mlynář vyvolává představu chytrého, veselého až rozverného pantáty, chodícího v zamoučených šatech a v placaté čepici, která sedí na široce rozesmáté tváři. V ústech má ta šelma dýmku, kterou občas přendá z koutku do koutku. Poněkud odlišnou představu mlynáře měl anglický básník a malíř William Blake (1757-1827):

 

„Ach, Satane, můj nejmladší,

nejsi snad Knížetem Hvězdných Zástupů a nebeských kol, jež otáčejí Mlýny dnem i nocí?

Nejsi snad Newtonovým Pantokratórem tkajícím Lockův Útěk? Smrtelníkům se Mlýny tvé zdají být vším...“

 

Blake připodobňuje Satana, vládce iluze, k mlynáři a svět hmoty se mu pak zdá jao ohromný vesmírný mlýn, do něhož bylo lidstvo vrženo po svém pádu. Oponoval racionalistickým filozofům vytvářejícím „upjatou filozofii“ a viděl právě jen vesmírný mlýn stvořený z kol, oběžných drah, částic, bodů a přímek, spojených v „drtivé soukolí“. Blakeovy působivé básnické obrazy vysvětluje Peter Ackroyd:

 

„Blake dobře věděl, že oslepený Samson v Gaze mlel v domě vězňů. Hmotný vesmír a celá soustava hvězd a planet jsou pro něj symboly našeho padlého stavu a pouhými objekty našeho rozděleného vnímání:

o jsou ty hvězdné prostory noci, hlubiny a jeskyně zemské, Mlýny pak jsou nezkrotné, zuřivé oceány, mraky a vody. Mlýny tvoří předivo Pohlavního života a působí bolest pramenící z rozdělení pohlaví: Jsou obdobou přeslic a vřeten, s jejichž pomocí tká Ženská Vůle tvary hmotné iluze a spřádá smrtelné tělo... Blakeovo vidění však jako obvykle podivuhodně splývá s velkými mýty minulosti, v nichž byl nejvyšším bohem mlynář Zeus. Také řečtí a východní astronomové si představovali, že vesmír se točí jako mlýnské kolo, rozemílá čas a odděluje zemi od nebe. Podle severského mýtu, jehož slabé ozvuky najdeme i v králi Ječmínkovi Roberta Burnse, je mlýn původcem našeho života. V jedné studii o mytologii se píše: Mlýnský strom je také osou světa.“

 

Podivuhodné gnostické myšlenky Williama Blakea odkrývají i druhou tvář dobromyslného mlynáře. Je pánem osudu, času, života a smrti. Je mágem stejně černým jako bílým a snad jen bíle pomoučený šat mate nezasvěcené. Když se však setmí a mlynář setřese z černých šatů bílý prach sáhne za trám pro čarodějnou knihu a ďábel začne otáčet mlýnským kolem.

I když jsme v předchozích řádcích mlynáře poněkud démonizovali (jistěže ne všichni mlynáři byli zasvěceni do tajů magie), skutečně mnozí z jich holdovali okultním vědám Podobné zvěsti se šířili i o vandrujících tovaryších, zvaných krajánci. Krajánci nosili boty z toulavého telete a i kdyby se jim ve mlýně dařilo sebelépe, po nějakém čase museli zase o dům dál. I krajánci, podobni všem vandrujícím tovaryšům, dovedli rozličná kouzla a zaříkání. Někteří mlynáři vlastnili opravdové magické grimoáry, připisované samotnému patronu obojí magie, doktoru teologie (ve skutečnosti však medicíny) Johannu Faustovi. Jeden z mnoha takových se podařilo objevit řídícímu učiteli Meissnerovi ze Smržovky v Jizerských horách. Tzv. Pekelný žaltář doktora Fausta dlouho odpočíval v bývalém Lučním mlýně. Majitel mlýna tento vzácný rukopis s nemalými obavami předal panu učiteli a ten ho začal zkoumat. Rukopis o 98 číslovaných stranách má rozměr 22 x 19 cm. Určitě byl majiteli mlýna přísně střežen a předáván z generace na generaci. Tento faustovský grimoár je přímým svědectvím mlynářů o tajné vědy. V posledních letech se jej podařilo přeložit do češtiny a vydat.

K černé magii odkazuje i pověst o mistru Krabatovi – Janu Šadovičovi, který se magii vyučil u mlynáře z Černého Chlumu. Šadovič údajně vlastnil magickou knihu zvanou Koraktor. Její černé stránky byly popsány bílými písmeny.

 

ZAMOUČENÉ ZVYKY A POVĚRY

 

Mlynářské magii, stejně jako magii dalších řemesel, se věnoval proslulý etnograf a kulturní historik Čeněk Zíbrt. Mnoho z mlynářských zaříkadel, zvláště ta složitě a napínavě vymyšlená, považoval za šibalství, které mělo napálit a případně zesměšnit uchazeče čarodějnického umění. Zajímaly jej i svébytné mlynářské pověry a zvyky.

Říkalo se, že když někdo ve mlýně zemře, má se při vynášení mrtvoly pustit mlýn naprázdno, jinak se odradí mleči.

Když šel někdo do mlýna, neměl si brát nůši s obilím ze stolku na záda, pokud tak učinil, mlýn se mohl polámat. Pokud hospodyně čerstvě semletou a přinesenou mouku hned nepřesypala z plachetky, hrozilo, že se její dítě pozdě naučí mluvit. Mlýn byl také posledním útočištěm pro všechny, kdo trpěli tzv. ostudinami. Tak se říkalo ohyzdné vyrážce, která se objevila na tváři, na rukou i celém těle. Většinou jimi trpěly dívky, které daly svému milému košem. Když se jim chtěl zhrzený milenec pomstít nasypal jim do nápoje prášek, po němž jim vyrazily na těle ostudiny. A dívky byly před svými novými mládenci náležitě zostuzeny. Pokud prostředek na ostudiny využila z podobných důvodů žena, pokládala se za čarodějnici. Tzv. zostuzený si ale mohl od ostudin pomoci a navíc je navrátit osobě, která mu je přičarovala. Dotyčný musel jít před východem slunce pod mlýnské koryto, z nějž padala voda. Vodu pak házel rukama za sebe a tak se očistil a zároveň je vrátil čarodějnici. Ta pak už s nimi nemohla nic dělat azůstaly jí navždy.

Zajímavé jsou i některé zvyky, které již dávno vymizely.

Mlynářská chasa se ráda přestrojovala za tzv. Kališe. Přestrojení chasníci vzali košťata a ometali svého hospodáře, mlynáře i s rodinou, pekaře atd. Vstávali časně ráno, ještě před východem slunce, za čepici si zastrčili péro a ometali vše, co jim přišlo do cesty. Zpívali a za nimi šel harfeník. Možná, že šlo o jakýsi specifický druh mlynářské pomlázky. Kdoví. Poslední stopy tohoto zvyku mizí v 60. letech 19. století.

Staročeští mlynáři uctívali i své svaté patrony. Spisek ze 17. století uvádí dva mlynářské svaté. První se jmenuje svatý Vinokus a prý pocházel z „Englandu“, navíc z královského rodu. Po vzoru Krista Pána opustil světské radovánky a uzavřel se mezi klášterní zdi, kde otáčel mlýnským kolem a neustále se modlil. Když to Bůh viděl, chtěl svého věrného služebníka nějak odměnit, a tak začala mouka zázračně přibývat a mlýnské kolo se samo otáčelo. Svatý muž přitom klečel a se sepjatýma rukama se modlil. Druhým patronem se stal kterýsi bezejmenný mlynář z „Nýdrlandu“. Tento pobožný člověk byl všem milý pro své ctnosti. Tři roky ležel nemocen a ustavičně vzýval Pannu Marii. Jednou v noci se mu Matka Boží ukázala i s mnoha dalšími pannami, utěšovala ho a slibovala mu uzdravení, když ho odnesou k oltáři. Mlynáři se vrátila veselá mysl a hned se dal dopravit do kostela, kde se mu zdraví vzápětí vrátilo. Pak žil ještě zbožněji než předtím. Jak je vidět, všichni mlynáři nečarovali, někteří se i modlili.

 

MLYNÁŘSKÁ KOUZLA

 

V závěru naší exkurze do mlýnice uvedeme několik praktických kouzel z oboru mlynářské magie. První várku, resp. mletí, uveřejnil v roce 1887 dr. K. V. Adámek:

 

„Jak lze mlýnu uškoditi

Zakopej černou slepici nebo kuře v novém hrnci na rozcestí ve čtvrtek po slunce západu. V nejbližší sobotu najdeš tak jen samé kosti, které když jinšímu mlynáři pustíš na kolo, zláme se mu, a než jedno správí, zláme se i druhý.

Nebo vezmi přepuštěný hadí sádlo a vhoď do mlýnskýho kamene. Jak zamele, nebude moci umleti. Jem to bude dlaštěť, cokoliv bude ,mleti. Nesemele to, byť někollik dní mlel, pokud sobě zas neopraví.

Oprava: Vezme pivních kvasnic a svaří je, ať jsou horký, a s nimi kameny vymeje, neboť jinak by musel na dobrou píď mlýnského kamene odkroužeti.“

 

Hadí sádlo mohlo poškodit i čepy. Pomohlo teprve jejich vyvaření, nehašené vápno, ocet a sůl.

Pokud měl mlynář podezření ´, že proti jeho mlýnu někdo čaruje nebo se ho snaží zostudit, musel v neděli před slunce východem nasbírat na trojím panství zelený ječmen, žito a pšenici. V sobotu před Svatým duchem pak obilí svařit ve svěcené vodě a svěceným obilným vývarem vykropit mlýn. Pak by měla ostuda pominout a mleči se jen pohrnou.

Pokud chtěl mít hodně mletí, musel jít na Květnou neděli, zrovna když se čtou v kostele pašije, ke střemše a udělat z jejího dřeva tři křížky, v Květnou středu také, a poslední tři křížky na Velký pátek. S nimi musel mlynář do kostela na tři svaté mše, pak je zahnětl do vosku zavrtal do hřídele, tři do prahu a tři měl stále u sebe. Potom se mu jistě dařilo. Tohle mlynářské kouzlo se podobá sladovnickému. Sladovník – čarodějník – totiž také v pivovaře neustále něco někam zavrtával nebo vyvrtával. Další čáry jsme převzali z rukopisu pocházejícího zřejmě z druhé poloviny 18. století, jenž nese název „Knížka prospěšná do mlejna“. Podle všeho je to přepis z mnohem obsažnější neznámé předlohy:

 

„Aby k tobě rádi jezdili

Ukradni z novýho mletí trochu mouky a vsyp z ní drobet každýmu kdo mlel. Budou k tobě voziti a jezditi rádi.“

 

„Pro štěstí

Vezmi vejce, dej je do brabeniště na nový čtvrtek do slunce vejchodu, nech ho tam do devátýho dne, devátýho dne tam di tu samou hodinu, najdeš tam kamínek, noš ho při sobě, budeš mít všudy štěstí.“

 

„Napravení mlejna

Vezmi koště, co s ním kostel metouz, meť s ním na novou neděli a sobotu, udělej s ním devět křížů, říkej:

Ve jménu Božím metu já všecky čáry, kouzla, vostudy, z Boží pomoci, nevraťte se ke mně více, všecko ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

Vezmi ty smeti, svaž je do šátku, pusť je po vodě se všemi čarami, kouzly, vostudy, aby se nikdy nevrátily.“

 

Pokud se mlynáři někdo znelíbil, mohl na něj vostudy sám poslat:

 

„Vezmi jedno slepý štěně a kotě, spal a stluč je na prášek. Potom soví mozek, kvasnice, zmíchej to dohromady, jinému mlynáři vykrop s tím kolem mlejna, nade dveře mu udělej tři kříže. Zostudíš ho tak, že na něj lidi nebudou hleděti.“

 

Většina čar se točí kolem chodu mlýna, s účelem poškozování konkurence nebo napravování jejích čar. Při čarování se používaly i některé bylinky, známé z ostatních čarodějných cechů: „bílá tolita, vratička, křížkový koření, hledíček, strybrniček, čekanka“. Tyhle měl mlynář svařit, když chtěl, aby kameny dobře mlely.