Tajemství zlatých klobouků

Apollónovy sluneční vozy

aneb tajemství zlatých klobouků

 

Ves milavče leží 5 km od Domažlic. Archeologové znají tuto oblast jako významnou lokalitu doby bronzové. Nejznámnějším nálezem je bezpochyby bronzový kutovní vozík – kotlík nalezený v jedné z mohyl. Podobných obřadních vozíků se našlo v Evropě více, zajímavé však je, že ani jeden není stejný. Poutavě popsal významný archeologický nález básník Pošumaví Ladislav Stehlík:

 

„ Milovníci archeologie vědí o Milavči především z odborné literatury, která tomuto místu přisoudila zvláštní kulturu lidu, jenž se zabýval zemědělstvím, znal bronz a uměl svá sídliště opevňovat důmyslným hrazením. Na mohylových polích ukládal své žárové pohřby, provázené zvláštními kulty, jejichž tajemným a ojedinělým svědectvím, dodnes plně nevysvětleným, zůstává bronzový vozík na nízkém podvozku se čtyřmi koly, nalezený v chrastavickém lese v mohyle bojovníka. Je to svům způsobem středoevropský unikát. Kotlovitá nádobka připevněná na podvozem nemá žádné symboly, které by svědčily o uctívání Slunce, jako v některých jiných případech. Do mohyly v lese Kanině byl přiložen bronzový meč a břitva. Vozík je vlastně schránkou na spálené kosti bojovníka, ale otázka po nejvlastnějším smyslu zůstává podnes nezodpovězena. Citlivé prsty žen hnětly z hlíny veliké zásobnice na obilí i popelnice se zvláštním otvorem pro duši a dřívkem vrývaly do měkkého povrchu této keramiky geometrický ornament. Nevíme, zda tito zemědělci měli nějaké božstvo počasí, ale jistě věřili v posmrtný život, ukládajíce k popelnicím zbraně, nástroje, terčovité jehlice i ozdobné kroužky. Jen přesná znalost vědcova spojená s obrazností básnickou by nám mohla vyvolat něco z jejich nutkání vnitřního a snad také přiblížit způsob jejich života a stupeň vyspělosti jejich zemědělské výroby.“

 

S nálezy z milavečských mohyl se nejprve setkávali sedláci obdělávající okolní pole. Některé z mohyl se dokonce staly i droji kamene. První cílevědomnější průzkum provedl až milavečský řídící učitel V. Záhořík. K objevu kultovního vozíku a dalších artefaktů došlo až roku 1883. To už se Záhoříkových výzkumů účastni i nový farář Josef Lang.

Lang, Záhořík a bratři Weberové si vybrali největší z dvanácti mohyl na rozhraní milavečského a chrastavického katastru. Mohyla obsahovala dvě kamenné konstrukce. V první byl uložen žárový pohřeb v keramické nádobě překryté mohutným placákem. Druhý pohřeb představovala jamka s popelem doplněná bohatými nálezy. Jako první se dostal do rukou amatérských archeologů bronzový meč v pochvě vyrobené ze dřeva a kůže. Nález nejcennější – kultovní vozík – spatřil znovu světlo světa 12. září 1883. Tato starožitnost byla oceněna na více než 200 zlatých. Z Langovy zprávy vyplývá, že mohyla dosahovala výšky 2,50 m a měla průměr 20 metrů. Celkem z ní bylo odvezeno 18 fůr křemene a 10-12 fůr jiného kamene. Šlo tedy o mohylu značných rozměrů.

Farář Lang pokračoval ve výzkumech mohyl v okolí Milavči, ale roku 1901 odešel na vlastní žádost do šumavského Rejštejna. Umírá roku 1924 v Domažlicích.

V novější době se milavečským mohylám věnovaly profesionální archeoložky Eva Čujanová-Jílková a Olga Kytlicová.

Podobné vozíky, jako je ten milavečský, ať již broncové či hliněné, nacházíme v celé Evropě. Podle odborníků jde o doklad slunečního kultu, v podstatě takového, jaký známe ze starořecké báje o slunečním bohu Apollónovi a jeho voze.

Antická báje hovoří o každoročním návratu slubnečného boha z jeho pravlasti Hyperboreje. Ta mž ěla snad ležet na březích Baltu a Apollón sem každoročně putoval z ostrova Délos na voze taženém labutěmi. Z Hyperboreje byly zase na Délos posílany panny do svatyní. Ty se však nechtěly do studené otčiny vracet, a tak raději místo nich posílali na Délos jantar zabalený ve slámě.

Jedním z nejstarších slunečních vozíků je hliněný tříkolák ze srbské Dupljaje. Na voze, který táhnou labutě, stojí ptačí muž – Apollón s ptačí hlavou oblečený do ženské zvonovité řízy. O sůluneční symbolice vypovídá i vozík z dánského Trundholmu. Bronzový koník spočívající na čtyřech kolech táhne zlatý kotouč na dvoukolce.

Do skupiny kultovních vozíků patří i milavečský kotlík. Podle odborníků však spíše než k uctívání Slunce tyto kotlíkovité nádobovité vozíky sloužily ke kouzlům na přivolání deště a i k dalším rituálům. Navízí se možnost rituálního pokrmu nebo nápoje.

K zajímavým dokladům slunečního kultu patří i zlaté klobouky ze střední a mladší doby bronzové. Zlaté kuželovité klobouky jspu vysoké až 80 cm. Jsou vytepány ze slabého zlatého plechu a zdobeny ornamentálními rytinami.

O vysvětlení jejich účelu se pokusil archeolog Vladimír Podborský:

 

„Existuje pestrá škála interpretací těchto jedinečných předmětů, dvě z nich jsou považovány za nejpravděpodobnější. Měly to být buď ceremoniální pokrývky hlavy bohů, knězokrálů nebo kněží, nebo koruny obřadního slunečního sloupu – idolu. Uvažuje se rovněž o darech bohům ukládaných na posvátných místech...

Převládá názor, že se zlaté kužele staly – stejně jako jiné typy pokrývek hlavy a rituální sekery – insigniemi kultu a moci... Obrazy osob s vysokými kuželovitými klobouky zpodobují vesměs osoby vysoce postavené, většinou krále, kněze, ba samotné božstvo. Na pečeti z tureckého Kȕltepe má být zobrazeno vzhledem k sekeře, kterou drží v pravé ruce, hlavní božstvo přeoasijského 2. tisíciletí př. n. l. - božstvo počasí, resp. bouře...

Určitou variantou slavnoastní pokrývky hlavy vysoce postavených jedinců byly v západní Evropě zlaté kalichovité koruny, ne nepodné helmicím. Jsou vytepány opět z jemného zlatého plechu a nesou podobnou výzdobu jako klasické sluneční klobouky.“

 

Zajímavé je, že kuželovitý klobouk je do dnešních dnů pokládán za atribut a symbol síly čarodějů, zejména v anglosaských zemích. Jde, jak se zdá, o velmi silnou tradici, přežívající z hlubin pravěku až do dnešních dnů.

Pro další čtení k tématu klikni sem